Náš manifest

4. září 2026

Občanům České republiky:

"Starý řád se rozpadá dechberoucím tempem." To jsou slova německého kancléře Friedricha Merze ze Světového ekonomického fóra v Davosu. Je na to Česká republika připravena? A dokáží nás naše vlády tímto rozbouřeným mořem provést? Zvláště, když jim občané s tímto úkolem ani nedůvěřují?

V České republice se dlouhodobě potýkáme s nízkou důvěrou ve vládnoucí politiky. Vládě Petra Fialy v jejím posledním roce důvěřovalo méně než 20 % občanů. A ačkoliv to bylo výjimečně nízké číslo, tak i předešlá vláda, II. vláda Andreje Babiše, podávala demisi s důvěrou necelých 30 % občanů.

Naproti tomu čísla důvěry v hlavu administrativy v USA, v prezidenta, se historicky pohybují mnohem výš. Kupříkladu důvěra v Baracka Obamu během jeho prvního roku v úřadě jen výjimečně klesla pod 60 %. Bill Clinton se ve svém posledním roce průměrně pohyboval okolo 66 %. Proč ani jedna z našich dvou již zmíněných vlád těchto čísel nikdy nedosáhla?

Šlo by namítnout, že se obě vlády potýkaly s krizemi. Tehdejší vláda Andreje Babiše se potýkala s pandemií COVID-19 a vláda Petra Fialy musela řešit ruskou invazi na Ukrajinu a energetickou krizi.

Náš argument proti tomu ale je, že v čase krizí důvěra občanů ve vládní představitele v již zmíněných Spojených státech spíše rostla. Např. důvěra prezidenta George W. Bushe se po 11. září pohybovala až okolo 90 %. John F. Kennedy naopak zaznamenal svá nejvyšší čísla během a bezprostředně po karibské krizi.

Důvěra lidí je přitom zásadní. Pokud nedůvěřují institucím, hrozí, že směřování země se bude pohybovat z jednoho extrému do druhého. Taková nestabilita není dobrá pro společnost, ani pro hospodářství. Země s nejvyšší životní úrovní bývají stabilní. K tomu ale musí existovat důvěra občanů v instituce.

Tak proč je to u nás s důvěrou ve vládu jinak než ve Spojených státech?

Ač by šlo namítnout historické faktory, tak ty nereflektují realitu větší části západní a střední Evropy. V Německu se vláda Olafa Scholze dlouhodobě potýkala s důvěrou pod 30 % a Scholzův nástupce v kancléřském úřadě, Friedrich Merz, se na podobně špatná čísla dostal už po 100 dnech v úřadě. V Rakousku to situace podobná.

Když už jsme popsali, co hlavním příčinou není, je nyní čas uvést, co podle nás onou příčinou je:

Problémy současného systému

Zatímco ve Spojených státech si lidé osobu, která povede vládu (to jest prezidenta), volí přímo, u nás je proces skládání vlády výsledkem zákulisních dohod politiků. A to jsme ještě nezmiňuli proces vybírání kandidátů:

Zatímco v USA si v primárkách voliči zvolí, kdo bude kandidátem strany na prezidenta, u nás je kandidát na premiéra vybrán vnitrostranickým procesem, jehož součástí jsou často ústupky a slibování vlivu silným zákulisním hráčům uvnitř strany.

Ale netransparentnost a zákulisní dohody pokračují:

Když jsou hlasy spočítané, začíná vyjednávání o koalicích, kde si politici na základě zákulisních dohod rozdělí pozice.

Už jsme v historii samostatné ČR zažili situaci, že vítězná strana nebyla součástí vládní koalice.

Už 4x se stalo, že strana, která skončila na druhém místě a současně získala ve volbách více než 25 % hlasů, v kabinetu nezasedla (průměrný zisk vítěze českých sněmovních voleb je 29,7 %) a namísto ní ve vládě zasedly strany, jejichž zisk byl nižší než 10 %.

Poslední slovo při rozhodování o směřování státu tedy neměli voliči, nýbrž politici během jednání za zavřenými dveřmi. Neboť právě politici rozhodli, že podíl na směřování země bude mít menší strana, jejíž názory mají podporu méně než 10 % voličů namísto strany, jejíž názory mají podporu čtvrtiny voličů...

Když voliči nerozhodují o tom, kdo bude určovat směřování státu, je pro ně těžší se s vládou ztotožnit a důvěřovat jí.

V USA si voliči sami vyberou nejprve kandidáta strany a následně si z kandidátů ve volbách vyberou i prezidenta, který vládu povede. Při skládání vlády navíc prezident nemusí hledat koaliční partnery a dělat vůči nim ústupky. Kdo bude určovat směřování země tedy neurčují politici při zákulisních dohodách, nýbrž voliči.

Důvěru v přímo voleného prezidenta navíc podporují i data z ČR. Největší důvěře se v celostátní politice těší prezident republiky. Jeho důvěra navíc přesahuje 50 %. Nepochybně v tom hraje roli skutečnost, že jeho nepodílení se na vládě vede i k tomu, že ho občané neviní z různých ekonomických a politických krizí. Přesto nelze ignorovat fakt, že je pro ně lehčí se ztotožnit s někým, koho si zvolili do úřadu sami.

V prezidentském systému navíc bývají do funkce voleny skutečné osobnosti. Bílý dům obývali zkušení diplomaté, kteří vykonávali úřad velvyslance ve čtyřech různých zemích a dokázali se dorozumět v minimálně šesti různých jazycích (John Quincy Adams), zkušení generálové, kteří byli považováni za národní hrdiny (Dwight Eisenhower, Zachary Taylor, Andrew Jackson, William Harrison nebo Ulysses Grant), intelektuálové, jako byli např. zakladatel univerzity, architekt-samouk, který vedl americkou filozofickou společnost (Thomas Jefferson), nebo třeba přírodovědec, který již ve svých devatenácti letech napsal svou první vědeckou práci, ve 23 letech napsal velmi uznávané dílo o vojenské historii a později sám vojenskou jednotku vedl (Teddy Roosevelt).

A když Češi volí přímo jednotlivé kandidáty, volí také osobnosti s vizi. Naším prezidentem je generál, který vedl vojenský výbor NATO a který dostal nejvyšší francouzské státní vyznamenání. V Senátu, kam rovněž volíme přímo jednotlivé kandidáty, zasedá světově uznávaný egyptolog (profesor Bárta), významný kardiochirurg (profesor Pirk), nebo bývalý předseda AVČR (profesor Drahos).

Naopak kandidáti na premiéra jsou u nás často kariérní politiky, kteří naslibovali podíl na vládě jiným kariérním politikům. Někaká vize, kam by Českou republiku chtěli posunout, už ale často chybí.

Jak moc nás náš současný systém drží zpátky

Když už jsme zmínili politické krize, pak považujeme za vhodné připomenout vládu Mirka Topolánka. Její těsnou většinu využívali někteří řadoví poslanci k vydírání vlády. Čtyři rebelující poslanci rozhodli o vyslovení nedůvěry během probíhajícího předsednictví ČR Radě EU.

K tomu, aby ČR nemohla efektivně využít své předsednictví, stačila rebelie pouhých 4 poslanců.

Takové je riziko, když legitimita vlády vychází z parlamentu a ne od voličů. Malá skupina poslanců může hrozit rebelí a vynucovat si ústupky. A předseda vlády musí investovat svůj čas politický kapitál do řešení vnitrostranických sporů namísto prosazování reform, které slíbil voličům. O tom v jednom z podcastů SeznamZpráv mluvil právě bývalý premiér Topolánek. Při ohlížení se za svým premiérským působením skoro 30 minut mluvil o tom, že se jako premiér musel neustále věnovat hašení vnitrostranických a vnitrokoaličních požárů. Dále pak mluvil o tom, jaké vlastnosti premiér musí mít, aby práci v takovém prostředí ustál, jak na reálné reformy má čas možná během prvních 3 měsíců, než se proti němu začne obracet jeho vlastní strana.

A právě tato úskalí parlamentního systému byla vidět ve Velké Británii, kde se během 9 let vystřídalo 6 předsedů vlády. V takové situaci je opravdu nemožné pracovat koncepčně na reformách, když nad premiérem neustále visí odvolání, což vede k tomu, že místo reform musí řešit vnitrostranické spory.

Pokud by ale legitimita vlády vycházela od voličů a ne z parlamentu (voliči by pověřili prezidenta složením a vedením vlády na určité období), nemusel by předseda vlády (tím by byl prezident) řešit neustále koaliční a vnitrostranické spory a mohl by investovat svůj čas a politický kapitál do správy země a prosazování reform.

Ty přitom ČR potřebuje. S tím, jak rozvinutý je u nás IT sektor, mohla klidně Praha být centrem EU pro AI, v podstatě taková evropská Silicon Valley.

O něčem podobném mluvil i premiér Petr Fiala na konferenci Česko na křížovatce. Zmiňoval, jak ČR může být důležitým centrem Evropy. Toho chtěl dosáhnout deregulací, investicemi do vzdělání a infrastruktury a dalšími reformami. Škoda, že svůj čas a politický kapitál musel využívat na řešení vnitrokoaličních sporů namísto prosazování reforem...

Budoucnost parlamentu v prezidentském systému

Další změnou by bylo, že být ve vládě by neznamenalo mít většinu ve Sněmovně. Parlament by konečně mohl plnit kontrolní funkci.

Byt Článek 30 Ústavy hovoří o zřízení sněmovní vyšetřovací komise, pro jejíž zřízení je potřeba většina hlasů přítomných poslanců (a je těžké si představit, že by vládní většina svolila k případné vyšetřovací komisi proti vládě nebo jejímu členovi), tak dohled ale není jen o vyšetřovacích komisích. Je zejména o každodenním dohlížení členů parlamentu na členy vlády a jejich činnosti. To se pokouší Sněmovna dělat i teď prostřednictvím interpelací. Nejčastějším interpelujícím (co se počtu ústních interpelací) je v současné Sněmovně poslanec Marian Jurečka s 25 interpelacemi. Z toho 22krát nebyl interpelovaný člen vlády přítomen.

Ale během předchozí Sněmovny to nebylo jiné. Tehdy byl nejčastějším interpelujícím poslanec Radek Kotten s 94 interpelacemi. Na 61 z nich nebyl interpelovaný člen vlády přítomen.

Tohle číslo by mělo pobouřit každého českého občana.

Přitom i tohle by mohlo být s prezidentským systémem úplně jiné. Ve Spojených státech bývají členové administrativy předvoláváni před obě komory Kongresu. Běžná slyšení trvají většinou přes 2 hodiny. 2 hodiny stojí člen kabinetu před členy parlamentu a musí odpovídat na jejich otázky. Pokud by odpovídal nepravdivě, dopustil by se trestného činu a hrozilo by mu až 5 let vězení.

U nás se často členové vlády neobtěžují přijít zodpovědět jednu otázku.

V případě přechodu na prezidentský systém by parlament byl konečně místem debaty, namísto současného stavu, kdy vláda má v parlamentu většinu a tudíž s opozicí nemusí diskutovat, jen si ve Sněmovně schvalují své návrhy. Ostatně, v obou posledních Sněmovnách si opozice stěžovala na to, že s ní vládní koalice nemluví.

Aktuálně bývají voliči často zklamání, že strana, kterou volili kvůli jejímu programu, svůj program později neplní. Překážkou v jeho plnění je často koaliční smlouva. Pokud jedna z koaličních stran nějaký bod odmítá, tak se strany v rámci koaliční smlouvy dohodnou, že ho během daného období nebudou prosazovat. A to i přesto, že by takový bod jedna ze stran s pomocí opozice prosadit mohla.

Prezident a jeho strana by však na podpoře parlamentu (ani koaličního partnera) závislí nebyli a mohli by sestavovat různé parlamentní většiny s různými stranami pro prosazení konkrétních bodů ze svého programu.

Tedy konec nedůvěry lidí ke stranám, které se nechali zvolit s nějakými body, které později neprosazovali. Body, které dostali podporu většiny populace, by nebyly zablokovány hrozbou konfliktu mezi koaličními stranami.

VŠECHNY STRANY by tedy mohli body ze svého programu prosazovat efektivněji, což by opět důvěru občanů posílilo.

Pražský hrad. Ikonické sídlo moci výkonné jako Bílý dům a Downing Street 10, nebo symbol polarizace?

Nesmíme ale zapomínat na historický aspekt. Českým zemím se po staletí vládlo z Pražského hradu. Nejenže by to bylo jedno z nejikoničtějších sídel moci výkonné na světě, srovnatelné s Bílým domem a Downing Street 10, pokud by se zde scházela vláda a sídlila by zde hlava moci výkonné, ale současně by to pomohlo Čechům se lépe ztotožnit s vládou a důvěřovat jí, pokud by jejich vláda opět sídlila na místě, které lze považovat za jeden ze symbolů české státnosti.

Avšak, když se podíváme do USA, vidíme velkou míru politické polarizace, mnozí komentátoři to spojují právě s prezidentským systémem: "Aby jeden kandidát mohl vyhrát, musí druhý prohrát." Možná teď bude někdo namítat, že namísto toho, aby se Hrad stal celosvětově známým sídlem moci výkonné, se z této české památky stane jen symbol polarizace.

Nestane. K polarizaci prezidentský systém nevede. Naopak, může nás před rostoucí polarizací ochránit.

Na polarizaci má daleko větší vliv systém dvou stran. Systém, ke kterému Česká republika nechtěně sklouzává. Začínají u nás vznikat dva bloky a příkop mezi nimi se jen prohlubuje a rozšiřuje. Spolupráce s druhým blokem je skoro považována za zradu. A nepomáhá tomu, že koaliční strany jsou vázány koaliční smlouvou, která určuje koaliční priority, proti kterým by koaliční strany neměly jít, i kdyby něco ze svého programu s podporou opozice prosadit mohly.

Nebude lepší, když žádná koaliční smlouva nebude? Když se strany budou věnovat prosazování svého programu s kýmkoliv, kdo s nimi daný bod bude chtít prosazovat, bez obav ze vzniku sporu s koaličním partnerem? Pak nebudou vznikat dva bloky. Různé strany budou na různých tématech spolupracovat s kýmkoliv, s kým budou na daném tématu mít shodu. A voliči budou víc důvěřovat systému, když strany budou prosazovat program, s nímž byly zvoleny.

Když už jsme zmínili historický aspekt české státnosti spojený s Hradem, stojí také za zmínku historický aspekt spojený s prezencialismem. Česká republika ani Československá republika sice nikdy nebyly prezidentskou republikou a nikdy se ani přechod vážně nevažoval. To ale nic nemění na tom, že úřad prezidenta je v ČR historicky velmi silný. Prezident Masaryk měl velký vliv na politické dění, lidé ho nazývali "tatičkem" a dokonce o něm byl přijat zákon, který nikde na světě nemá obdobu, tj. zákon č. 22/1930: T. G. Masaryk, zasloužil se o stát.

Po Sametové revoluci zase čeští občané vzhlíželi k Václavu Havlovi. Dnes má největší důvěru z celostátních politiků také prezident.

Mezitím se u nás zavedla přímá volba prezidenta. To v parlamentních systémech není obvyklé. A síla prezidentského úřadu v posledních letech vedla k sporům, zažili jsme mnoho sporů o jmenování (a dokonce i odvolání) ministrů.

Čeští občané ale silný úřad prezidenta chtějí a prezidentům důvěřují. A i Masaryk v Čapkově díle Hovory s T.G. Masarykem zmiňuje prezidentský systém: (při cestě domů po zvolení prezidentem) "Srovnával jsem republiku americkou a republiku švýcarskou. [...] představoval jsem si detaily nutné státní konstrukce, jak by měl náš stát vypadat, a takové věci. [...] dost mě chybělo, že jsem v tu chvíli nevěděl, jak se doma zatím utvářejí poměry."

To nezní, jako by náš první prezident nikdy ne zvážil prezidentský systém...

Stále nebezpečnější a pořád rychleji se měnící svět kolem nás

Poslední, ale současně nejdůležitější bod, který bychom chtěli uvést, je geopolitický vývoj. Svět okolo nás je čím dál nebezpečnější. V takové situaci je potřeba mít lídra, který tyto situace bude moct řešit a nebude muset vydávat svůj čas, energii a politický kapitál na urovnávání vnitrokoaličních a vnitrostranických sporů.

V tomto nebezpečném světě si už nemůžeme dovolit mít tři různé osobnosti přetahující se o kormidlo naší zahraniční politiky současně. Protože aktuálně se na zahraniční politice podílí prezident, premiér a ministr zahraničí. A jelikož křeslo ministra zahraničí ve všech třech předchozích vládách připadlo jednomu z menších koaličních partnerů, měl takový ministr jinou vizi než premiér. Prezident, jenž jezdí na summity NATO, má také trochu jinou vizi než premiér a ministr.

V prezidentské republice bychom si zvolili prezidenta, kterému bychom dali důvěru se sestavením vlády (do toho spadá i prezidentova volba vlastního ministra zahraničí). Tudíž by si mohl vybrat někoho s podobnou vizí, a nestalo by se, že by ho tam dosadil koaliční partner na prosazování své vlastní vize. S prezidentským systémem bychom tak byli mnohem čitelnějším spojencem

Navíc by mohla v naší politice větší kontinuita a odbornost. Například Barack Obama si ponechal na ministerstvu obrany ministra z administrativy George W. Bushe, přestože byl z jiné strany. To by se v českém systému stát nemohlo. Předsedové vlády musí mít k dispozici všechna vládní křesla (a ani ta někdy nestačí a musí se vytvořit nová...), aby je pro své vlastní politické přežití mohli slíbit někomu z vlivných poslanců. Prezident, jehož moc vychází od voličů, by na vlivné zákulisní hráče nemusel brát ohled.

Ministry zdravotnictví by tak mohli být třeba bývalí ředitelé nemocnic, kteří problémům našeho zdravotnictví rozumí nejlépe. Ministry zahraničí by mohli být bývalí velvyslanci, kteří se v diplomatickém prostředí pohybují dlouhodobě.

Ve světě, kde vzdušný prostor sousedního Polska narušil ruský vrtulník a CIA varuje před hrozícím ruským dronovým útokem ve středomoří, ve světě, kde už i neutrální Švýcarsko aktualizuje bezpečnostní strategii polský premiér varuje občany před hrozící hybridní válkou, jsou tři kormidelníci přetahující se o kormidlo naší zahraniční politiky luxus, který si nemůžeme dovolit.

Publius